Tři desky, které stojí za to vytáhnout z police (č. 2) - Mr. Oizo – All Wet

Mr. Oizo – All Wet

Když se řekne Mr. Oizo, většině lidí se vybaví žlutý Flat Eric a megahit "Flat Beat". Jenže Quentin Dupieux už dávno není producentem jedné slavné skladby. Jako filmař i hudebník si za roky vybudoval vlastní svět, ve kterém absurdní humor, nečekané zvukové koláže a syrová elektronika fungují podle úplně jiných pravidel. Album All Wet z roku 2016 je možná nejpřístupnější vstupenkou do tohoto světa.

Po experimentálním albu The Church se Dupieux vrací na domovský label Ed Banger Records a servíruje kolekci krátkých, úderných skladeb, které balancují mezi electro, techno, glitch estetikou a téměř popovou hravostí. Deska trvá jen něco přes půl hodiny, ale během ní stihne několikrát změnit směr, aniž by ztratila vlastní identitu.

Velkou roli hrají hosté. Objevují se tu jména jako Skrillex, Charli XCX, Boys Noize, Peaches, Siriusmo nebo Mocky. Na papíře to může působit jako přehlídka hvězd, ve skutečnosti ale žádný z nich nepřebírá hlavní roli. Všichni se spíš přizpůsobují Oizově pokřivenému smyslu pro rytmus a zvuk. Nejlépe je to slyšet ve skladbách "End of the World", "Hand in the Fire" nebo titulní "All Wet", kde spolupráce fungují jako další nástroj v jeho produkčním arzenálu, ne jako marketingový tah.

Největší síla alba je ale jinde. All Wet ukazuje, že elektronická hudba nemusí být ani čistě klubová, ani akademicky experimentální. Dupieux skládá z krátkých motivů, deformovaných beatů a nečekaných zvuků hudbu, která je současně vtipná, nervózní i taneční. Tam, kde jiní producenti hledají dokonalost, Mr. Oizo záměrně nechává skladby působit neuhlazeně – a právě díky tomu mají vlastní charakter.

Po deseti letech zní All Wet pořád svěže. Ne proto, že by předvídalo budoucnost, ale protože se nikdy nesnažilo zapadnout do tehdejších trendů. Je to deska autora, který si od začátku dělal věci po svém. A právě proto se k ní vyplatí vracet.

Desku můžete koupit zde: Mr. Oizo - All Wet